Expedice Apalucha aneb Jak jsem se stala slaměnou vdovou

Většina nápadů pánů tvorstva vzniká u piva. Průšvih nastává, když některé z nich mají být realizovány.

„Ženo, byla vyhlášena expedice Apalucha,“ oznámil mi rozjařeně u ranního slepičího vývaru manžel. Rozhodli se s kamarády, že na čtyři dny odjedou v duchu nejlepší české komedie s dětmi na hory. Pojali to opravdu bojovně, protože ještě do poslední chvíle skoro nikdo netušil, kde se chata nachází. Dokonce se bránili takovým vymoženostem, jako jsou kartáčky na zuby.

Nakonec jsem před odjezdem musela ještě převrátit byt a překopat parkety, abych našla králíčka, bez kterého odmítal junior odjet a manželovo tričko „No madam“ pro zvláštní příležitosti, na kterém trval o něco urputněji než syn na plyšákovi. Den D připomínal i přes mou nekonečnou snahu v klidu zabalit a na nic nezapomenout spíš vyhlášení poplachu v narvaném nákupním centru…

Odjeli. Chvíli jsem se dívala za autem a o něco déle doma do prázdné obrazovky televize, na které jsem přehrávala obsedantně ty nejhorší možné scénáře. No to víte, když dáte tři děti napospas někomu, kdo si myslí, že jedny trenky na tři dny stačí a netuší, na co se používá Ibalgin, propadl by panice kdekdo.

Začala jsem uklízet. Už po několika málo okamžicích jsem si všimla, že hned za mnou nikdo nepořádek opětovně nevytváří a lehce jsem znejistěla. Hračky vydržely srovnané a ubrus nestihl nikdo pocintat během první čtvrt hodiny… hodiny… do večera? Tý jo.

Začalo se šeřit, přituhlo. Očima jsem neustále musela těkat z venkovního teploměru na jedny zapomenuté rukavičky.V sedm hodin jsem seděla u zpráv jako na trní. Ne, nečekala jsem, že by zuřivý reportér přinesl jobovku o otci, dětech a jedné sváteční bábovce ode mne pod lavinou. Pořád jsem čekala, že mi tam někdo přepne na Animáček. Nepřepnul.

Druhý den jsem se probudila nezvykle pozdě. Až kolem osmé. Ranní trojboj o záchod, koupelnu a místo u stolu byl pro nedostatek soutěžících odložen. Už u snídaně mi došlo, že není potřeba namazat pytel rohlíků a uvařit kotel čaje. Kávu jsem si vypila po dlouhé době ještě horkou, aniž bych musela od stolu odbíhat hledat školní pomůcky, podepisovat úkol nebo soudit rvačku. Valím do práce. Co pak? Doma mne nikdo nečeká. Jdu kolem kina. Paráda, zrovna dávají to, co jsem už dlouho chtěla vidět. Nikdo nežebrá popcorn, nikomu nevadí představitel hlavního hrdiny ani můj lačný pohled na něj. Večeři si dám u MacDonalda, aniž bych vyžadovala set s hračkou. V opožděném telefonu pusa na dobrou noc. Na nic se neptám. Užívají si sníh. Tady ve městě stejně jiný než žlutý neznají. Došla kámoška, otvíráme gin.

Třetí den vstávám ještě později. Začínám si zvykat na ozvěnu u snídaně a čas ušetřený úklidem investuji do sebe. Jdu plavat. Mám podezřele lehkou kabelku. Jen plavky a ručník. Žádná pitíčka, svačinky a rukávky. Narozdíl od předchozích dní se již necítím nepatřičně a na televizi koukám bez výčitek, že na druhém kanále běží nějaký super pořad, třeba Večerníček. Stihnu ještě omrknout výprodej v marketu, prohrabat se několika sekáči, obejít pár butiků a knihkupectví. Dokonce mám štěstí na několik úlovků, protože zkrátka neřeším, že tenhle chce čůrat, toho bolí nožičky a koutkem oka nemusím sledovat, zda jeden z nich neokusuje knihám rohy a halenkám cenovky. Pocit, že mohu projít kolem regálu bez nekonečného vysvětlování, proč nekoupím to či ono a nebo zmrzlinu, mi dodává energii. Skočím ještě do vinotéky. Při četbě vinět se dostávám i dál než jen k barvě jako jindy, když potomek cvrnká do lahví za pět stovek. Večer končím se sklenkou červeného Merlotu 2008 sledováním filmu s titulky na ČT2. Ten snímek asi pochopil jen tvůrce a několik ožralých komparsistů (soudě dle jejich výkonu), ale mám možnost na to přijít sama, aniž by mi to manžel co pět minut připomínal.

Čtvrtý den. Vstávala jsem k obědu. Kromě poledního vyzvánění u snídaně mi začíná vadit i to podezřelé ticho. Prohodím několik konverzačních vět s rádiem. Sauna, kino a pak čtení v horizontální poloze na gauči. Nikým nerušené. I přesto román po několika stranách odkládám. Jdu péct buchtu. Makovec. Manžel ho miluje. Děti také. Vždycky s ním strašně nadrobí, ale je mi to jedno. Vykládám to rádiu, ale to si mele dál to své a pouští Vaška Neckáře. Dopečeno… povedl se na jedničku. Snad stihne vystydnout dřív, než přijedou. Kristepane! Já se snad na ten cirkus na kolečkách těším.

Je mi jedno, že večeřeli Tatranku a místo poledního spánku pomáhali strejdovi narazit sud. Nepřivezli moc špinavého prádla, zato se štítím toho, co mají na sobě. I přesto myslím, že jim neublížilo koulování v pyžamu ani noční bojová hra. Podstatné je, že nakonec našli všechny děti a obešli se bez zásahu horské služby. Koneckonců i manžel si osvěžil představy o výchově tří dětí a úctu k mému výkonu v kuchyni, kdy pestrá strava neznamená studený guláš na střídačku s teplým.

A já? Jsem spokojená. Vychovávat tři děti je občas takový hukot, že by jeden nevěřil, že se mu po tom může stýskat. Může. A troufám si tvrdit, že je to i zdravé.

Mimochodem, na léto byla vyhlášena expedice Idixet. Matky a manželky nežádoucí. Účastníci opráší rybářské povolení a výbavu.

Autor: TTT
Hodnocení:

- 100,00%
9

 Loading ...